V břiše velryby

Po Hradci nás čekají Pardubice. Jedu si to čédé do véčégé, pokračuje T v prozpěvování. Vlak Regio panter má 10 minut zpoždění už při odjezdu z Hradce. Vzpomínáme na našeho World Pantera, Jána Mančušku. Šajse.

Po necelé půlhodince vystupujeme na hlavním nádraží v Pardubicích. Trolejbus do centra. Obdivujeme sáňkařský svah na fasádě obří budovy ČSOB a poté navštěvujeme městské informační centrum u brány do historického centra. Velkorysý prostor informační kanceláře by mimo nás mohl pohodlně pojmout ještě dva plné zájezdové autobusy turistů, na prostoru se tu nešetřilo. Muž za pultem ochotně poradí, kde najít oba domy krajské galerie. Ne že bychom to nevěděli, to je jen takový test, kapišto?, jestli jste to doteď nepochopili. Test, zda se alespoň bazálním způsobem galerie prezentuje v rámci regionálního cestovního ruchu.

P1100398

Z kanceláře je to bratru sto metrů, přímo v čele náměstí. Zabloudit nelze. Relativně nedávno zrekonstruovaný objekt původně středověkého měšťanského domu U Jonáše svítí svou bílou fasádou s gigantickým reliéfem chlapa an polykán velrybou. (T si na tomto místě myslí, že použil jakýsi archaický jazykový tvar, jehož jméno si nemůže vybavit. Je pyšný na sebe a gymnaziální hodiny češtiny).

trenky

Tahle restrikce se nás trenkařů naštěstí netýká, zato pan prezident by měl smůlu. (Návrh vizuálního stylu pro VČG Pardubice od studia Mixage oceněná v soutěži 2. místem). Rustikalizovaný Babák!

Necháme se taky slupnout. Hned za dveřmi vpravo malá galerijní místnost s dočasnou výstavou z cyklu „VIP kurátor z lidu“. Čas od času vpustí galerie nějakou regionální osobnost do depozitáře a ta si vybere několik děl, které nejvíce konvenují jejímu vkusu. Tentokrát máme tu čest s místním lékařem, kardiochirurgem. Podělil se s námi o vlastní mission statement typu: „Při náročné a zodpovědné práci je třeba se ve chvílích relaxace obklopit krásou.“ Čili akademickým impresionismem (Radimský, Blažíček). Odnášíme si informaci, že se názor na umění pardubických doktorů neposunul od vkusu jejich dědů a pradědů ani o milimetr směrem k současnosti. Na podobné koncipované výstavě v Moravské galerii v Brně, bude o ní ještě řeč, měl pro změnu suverénně nejkonzervativnější vkus brněnský gynekolog.

doktor

T vzpomíná právě na výstavu v Moravské galerii, která byla postavená na stejném principu – The Best of. O tam kurátoroval jednu sekci, co by jediný profesionál mezi „laickými kurátory“ (skvělý termín Petra Ingerleho, autora projektu). Před Brnem, asi poprvé u nás, to udělal ale z pozice umělce Dominik Lang ve Zlíně, kdy „požádal všechny zaměstnance galerie, aby z depozitáře vybrali obraz, který se jim nejvíc líbí“. To okopírovala (kurátorsky apropriovala) Noemi Smolik v GASK. Brněnský model, kdy se nejedná o zaměstnance instituce, ale o širší sondu do lokální society, valí formou výstavního cyklu tady v Pardubkách. S podobným principem koketuje taky Marcel v Chebu. Vznikl nový žánr „institucionální sebekritiky“. Původní (sebe)kritický potenciál se opakováním poněkud vyprázdnil, transformoval v nezávaznou společenskou hru s ověřenými pravidly a lehce předvídatelným výsledkem. Na druhou stranu jako pacient čekající na srdeční bypass asi oceníte, že pan primář holduje maloburžoazním krajinkám a nikoli vídeňskému akcionismu.

Samotná instalace je mdlá, ale čistá (což po Hradci musíme ocenit). Pastelové zdi dělají z Blažíčka a Radimského turbobiedermeier. Nechápeme pouze, proč obrazy doplňuje ještě vitrína střežící za sklem jako svatý grál např. Blažíčkovu monografii z odeonské čtvercové řady, kterou mají vedle v antíku za dvacku. A vůbec. Knížky jsou ke čtení, ne k obdivování obálky. Bez vitríny by to nebyla skutečná výstava?

Tak tolik na úvod. Kde jsme to skončili? Jo, vpravo od vchodu výstavka. Viz výše.

Vlevo od vchodu zavěšený panel určený pro tiráže a úvodní texty k výstavám. Tedy bylo to tak myšleno – že se celá plocha vždy odpovídajícím způsobem graficky zpracuje – jedinečně ke každé výstavě. T to ví a konečně se přiznává. Pracoval jako architekt expozice Václava Boštíka, kterou se nově zrekonstruovaná galerie před třemi lety otevírala. Součástí práce na expozici byla rovněž celková rozvaha o podobě výstavních prostor, stacionární paneláž atd. Do stavebně technických parametrů a podoby galerie však nezasahoval. Nemohl. Překvapivě nemohla ani tehdejší ředitelka Simona Vladíková. Nikdo se s ní ze strany zřizovatele o tom nechtěl bavit a na samotné stavbě také nikdo nebavil, čehož byl T svědkem. A čehož je dokladem například naprosto nevhodná dlažba jak v expozicích (vzor „světlá kůže“ – naposledy „in“ v rekreačních objektech sklonku normalizace), tak na chodbách a dalších veřejných prostorách (světlá aseptická jednobarevná ala wc na Kačerově, trasa C). A spousty dalších věcí, které nebyly nijak konzultovány s lidmi, kteří provozu galerijní instituce alespoň rámcově rozumějí. Hlavně, že se prostavěly krajské peníze. Hotovo, splněno. Nelíbí? Tak běžte.

telka

videoart free zone? nebo prozaický zákaz vstupu do galerie s puštěnou televizí?

Takže…eee… jo, panel! No, byl nějak vymyšlen, navržen. Teď tam uprostřed toho velkorysého prostoru visí jakési výjezdy na papírech. Šetříme na plotru, to je jasný.

Konečně jsme u pokladny. Od vstupních dveří je to tak 15 metrů, ale dvě normostrany textu. Milá paní prodává vstupenky, na kterých je natištěna možnost dokoupit si povolení k fotografování, či pořízení videozáznamu. T zajásá, nebude si muset hrát na agenta Stasi. Ale ouha, ta možnost tu sice je (vytištěna), ale není (možná). Takže zase ta dětská hra. Vytrháme chlupy a příště jedeme s mikrokamerami v nosních dírkách.

Noříme se do nepřehledného labyrintu historického domu a vstřebáváme výstavu Otakara Nejedlého. Snahu o obrazový záznam hatí T řada pozorných a všudypřítomných kustodek (T se zdá divné, že jsou všude a vypadají stejně. Buď se zaměstnankyně přemisťují tajnými chodbami v paneláži, nebo galerie angažovala pro každé patro jednovaječná čtyřčata v důchodovém věku). Výhodou je, že nemůžeme zabloudit. Kromě kustodek nás usměrňuje i orientační systém tvořený cedulkami vytištěnými na stolní tiskárně a nalepenými na destičky z kapy. Tady už se šetřilo nejen na plotru, ale i na grafickém designérovi.

P1100403

Do dokonalosti je tento způsob úspor doveden v doprovodných textech k expozici. Papíry DIN A3 s textem z wordu, nalepené na kapa desky stejných formátů. Avšak pozor! Pro možnost recyklace je papír nalepen na desku pouze ve čtyřech bodech, nikoli celoplošně. Šikovný, ušetříš! Po skončení výstavy odtrhneš papír a máš destičku připravenou k použití. Jen musíš přistoupit na to, že se týden po vernisáži papír nespojený pevně s podkladem zkroutí, zvlní, popadne směrem dolů a mezi ním a podkladovou deskou vznikne mezera oscilující mezi hodnotami 0 až 12 mm. T chtěl toto vychytralé řešení vyfotit, objektů bylo nepočítaně, jen příležitost žádná. Kustodky procházejí zdí!

P1100399 P1100400

A co jinak? Obrazy visí až na řídké výjimky rovně (což se ukazuje, že nebývá úplně zvykem), v galerii je čisto, stěny nejsou špinavé a jsou skutečně výstavními stěnami, ne odkladištěm zásuvek, krabic elektrických rozvodů a podobných nesmyslů. Tato podoba galerie je samozřejmě odrazem faktu, že objekt je po nedávné rekonstrukci, ale asi není důvod pochybovat o tom, že by se k němu zaměstnankyně nechovaly s náležitou péčí. Jen se nemůžeme zbavit pocitu, že je vše tak nějak „těsně vedle“.

Výstava visí dobře, ale doprovodné instalační prvky k ní jsou tragické (stačila by vůle a třicet tisíc a vypadalo by to jako výstava se vším všudy. Jo, jo, jasně. Musí se šetřit. Já vím.).

Kavárenský obrat dorazil i sem. Na chodbu v koutě v podobě lavice z čekárny a automatu na mince.

U centrálního schodiště je na zdi instalovaná časová osa ze života galerie, ale má tragickou grafickou úpravu a z nějakého důvodu se vedle ní i věší část výstavy, což je jen zmatek a nevypadá to dobře.

Dětský koutek také je. Poslední malá místnost ve sklepě, co nejdál od vchodu. Malá, bez okna. Na zemi zátěžák a poházené pastelky. T si představuje, co by mu řekla žena, kdyby tady chtěl odložit jejich děti a jít si prohlédnout výstavu. Do konfliktu by s ní rozhodně nešel.

Takže všechno je, ale tak nějak… no, těsně vedle.

P1100401

Velryba nás vyplivuje zpět na náměstí. Jdeme ještě na zámek, kde galerie taky disponuje výstavními prostory. Reinstaluje se, verni za týden. Tak okukujeme aspoň vypelichané pávy.

P1100410

Cestou zpět na nádraží míjíme další dvě galerie. Jednu v bývalé barokní sýpce, druhou v mázhauzu renesančního domu na náměstí. Obě patří městu. Obě přesně v duchu „když máš historickej barák a nevíš co s ním, šoupni tam galerii“. Pomníčky u cesty zřizovatelské bezradnosti.

V ponožkách v obýváku

Znáte to. Jste na návštěvě, notabene v cizině. Jste na návštěvě a rádi se zujete už před výtahem, když hostitel naznačí. Sníte, co vám dají, ani nad pečenou kozí hlavou se neupejpáte. Vypijete, co vám nalejou, i když pálenku s mlíkem a rostlinným olejem zrovna nemusíte. Neustále se usmíváte, za vše poděkujete, vše, pokud to jen trochu jde, tak pochválíte. A když to už skutečně nejde, tak si vypomůžete slůvkem „zajímavé“. A proč to všechno? Protože jste slušně vychovaní.

Pokud jste na druhou stranu sami hostitelé, logicky to očekáváte od návštěvy a současně se chováte stejně k ní. Říká se tomu sociální inteligence.

Byl jsem v Žilině a protože šlo vše nad míru dobře, našel jsem si i jedno dopoledne čas k návštěvě místní krajské galerie – Povážské galérie umenia.

Obrázek

 

Obrázek

Obvyklý úvod dotazování se na městském informačním centru jsem tentokrát vynechal. Ač cizinec, nemusím být za úplného blba. Infocentrum má sídlo odhadem tak třicet kroků od galerie.

Nově opravená budova na centrálním náměstí s moderní střešní nástavbou. Na fasádě cool rozpixelovaný nápis. Pod ním na mě čeká můj imaginární hostitel, říkejme mu „pan A“.

A: Zdravím vás. Těší mě, prý si jdete prohlédnout naší instituci. Jsem moc rád, že vás můžu provést. Tady hned před dveřmi vidíte, co máme v současné době za výstavy.

T: Ach, promiňte, moc se omlouvám, ale myslel jsem, že ta stojna patří k nějakému stánku s gyrosem.

Obrázek

A: Nevadí, pojďte dál. Tady jen projdeme k pokladně.

T: Rád bych si koupil vstupenku do celého objektu.

A: Ach, to je ale škoda, to musí být nějaké politováníhodné nedorozumění. Obávám se, že asi nebude v našich společných silách možné vše stihnout a důkladně vás obeznámit se všemi výstavami, neboť naše galerie v poledne zavírá. Snažíme se našim zaměstnancům vycházet všemožně vstříc a pauza na oběd je jejich základním právem.

T: To je pochopitelné. Co pochopitelné, je to následováníhodný příklad, jak zajistit spokojenost a přátelské vztahy na pracovišti. Aspoň bude o důvod víc se zase někdy vrátit!

A: Jistě, můžete hned po obědě. Ták, prosím, tudy. V naší galerii je pochopitelně bezpečno a nikoho apriori nepodezíráme z nekalých úmyslů, ale zde, pro vaše pohodlí si ve skříňce uložte tašku a kabát.

T: Samozřejmě, zbytečně bych se potil a tahal s taškou, to je jasné. Už jen chvilku, moment, vytáhnu foťák z tašky, ať ho mám připravený.

A: Aparát klidně nechte v tašce ve skříňce, bude mu tam nejlíp. V rámci expozic není možné fotografovat, je tam málo světla. Ještě byste pak byl zklamaný, že máte rozostřené fotografie. Navíc by vás mohli ostatní návštěvníci u fotografování rušit.

T: Ano, jistě, za to zklamání to nestojí, děkuji za upozornění. Namáhal bych se zbytečně a přitom si vybil baterii. Budu se také snažit ostatní návštěvníky nerušit. Jako bych tu nebyl.

A: Nebojte se, nikoho rušit nebudete, kromě nás tu nikdo není.

T: No, jistota je jistota. Co kdyby ještě někdo přišel…

A: Výborně. Pojďme do patra.

T: Moc se těším.

Obrázek

A: Tak tady máme naši velkou výstavu. Karásek vs. Afrika. Váš rodák!

T: Já se moc omlouvám, ale v Africe jsem nikdy nebyl.

A: Ne z Afriky, z Přerova!

T: Ach tak. Promiňte. Je mi to moc líto, ale ani do Přerova jsem neměl nikdy tu čest se podívat.

A: To nevadí. Pan Karásek studoval v Moskvě, byl jste někdy v Moskvě? Ne? Je to moc zajímavé město. Ale prý už to není jako za Brežněva…

T: To je pěkné, pan Karásek tvoří krásné kopie domorodých afrických sošek a masek.

A: Ale co vás bere, to jsou pravé, autentické z Afriky! Pan Karásek je sbírá a inspiruje se jimi. Jsou z různých etnických oblastí.

T: Jistě, už to vidím! Ty shluky jsou jednotlivé soubory. Promiňte mi mou nepozornost.

Obrázek

Obrázek

A: To je v pořádku. Vidíte a u každého souboru si na cedulce můžete přečíst více.

T: Moc se mi líbí, že jsou i ty cedule každá jiná. Tahle má dokonce přes jeden roh nalepenou papírovou pásku a ostatní rohy pomačkané. Perfektně to vyjadřuje tu různost ve výrazu soch.

A: Přesně! Autenticita! No a co si budem povídat, ti Afričani jou stejně tak trochu lemplové, že.

T: Jasně. Nebudem si hrát na nějakou falešnou korektnost. A tady ta solitérní socha. Ta je pěkně nainstalovaná před tím šedivým panelem s dírami. Chápu, průstřely. Ozvuk občanských válek v regionu. To bude highlite expozice. Zdůraznili jste jej i tou vertikálou v podobě lišty vycházející z hlavy. To je zajímavé.

Obrázek

A: Snažíme se být současní i v prezentaci. Všimněte si, máme zde vystěrkovanou, šedě natřenou podlahu.

T: Neutrální prostředí vždy vystavované umění jen podpoří. To jste udělali moc dobře. Ty fleky a škrábance na podlaze pak ani tolik nevadí, to se snadno přehlédne, když jste pohlceni uměním.

A: Tak už pojďme dál. Je mi to líto, ale čas nás tlačí. Tady se dostáváme do sálů se sochami pana Karáska.

Obrázek

Obrázek

T: Tak to je ale skutečně zajímavé. Jak autor dokáže dovedně kombinovat materiálovost, různé formy s odkazy k Africe! A nepochybně se do jeho díla promítá i vámi zmiňovaná ruská zkušenost.

A: A pro každou plastiku je vytvořen originální sokl!

T: To je obdivuhodné. Líbí se mi taky, že stejně jako jsou plastiky instalovány v různých vzdálenostech ode zdi, tak i popisky nedrží jednotnou výšku. Takový společný akord…

A: Vidím, že se dostáváme do skluzu. Budu vás muset poprosit, že bychom vyšli o patro výš.

T: Tak to je škoda. Moc se omlouvám, je to má vina, přišel jsem necelou hodinku po otevření. Už se těším nahoru.

 Obrázek  Obrázek

A: A jsme tu. To je naše chlouba. Půdní přestavba. Podařilo se nám sehnat peníze od zřizovatele a před čtyřmi lety jsme dokončili stálou expozici Vincenta Hložníka. Celá střecha byla snesena, zachovány jsou původní trámové prvky krovu, ale jinak je vše ze skla a železa. Velká akce.

T: Vypadá to perfektně.

A: Realizace také získala v roce 2010 cenu za architekturu!

T: Plným právem!

A: Celé půdní patro je věnováno stálé expozici našeho slavného rodáka. Pokoušeli jsme se tu instalovat úplně všechno, celou sbírku, ale bohužel se nevešla. Rádi bychom ještě nastavěli tři patra, pak snad.

T: Ale dali jste si práci, to je vidět. Každé volné místo je využito.

A: Je tu krásně vidět z oken ven na obě strany a to sluníčko, jak sem svítí! A máme perfektní klimatizaci, aby se tu v létě dalo příjemně pobývat. To víte, ale pak bylo třeba postavit nějaký ten panel, aby bylo kam věšet.

T: To musela být pak i velká investice do sádrokartonu.

A: Ale zvládli jsme to. Tuhle někdo spočátal, že bychom jím dokázali pokrýt fotbalové hříště!

T: Fíha. Tolik panelů a přesto se dá mezi nimi chodit!

A: Někde hůř, někde líp, ale jde to. Je jen pár míst, kde se musíte protáhnout mezi trámovím.

T: Ne, je to bezvadný. Člověk je tak kontaktně blízko uměleckým dílům. Taky je fajn, že jsou ty obrazy nainstalovány na spad panelům. Hezky se tak propojuje paneláž s malbami, vzniká vyšší řád geometrizující abstrakce a obrazy se v určitých úhlech pohledů přes sebe pěkně vrství.

A: Jo, to máte pravdu. Obrazy si pak dobře povídají s celým prostorem. Pojďme se ale už vnořit do expozice. Ukážu vám ty nejzajímavější kousky. Začínáme tu. Tady pozor na sádrokarton. Ták. Pojďte. Ne! Pozor na hlavu, trám. Ták. A tady…neodstupujte tolik, zakopnete. Výborně, tady sehnout hlavu. Zatáhnout bříško. Pozor, podhled! Ulička. Tady vás poprosím jen dva krůčky. Jej. Bolí? Ne? To je dobře, už to bude. Tak a celé jsme to prošli.

Obrázek   Obrázek

Obrázek  Obrázek

Obrázek  Obrázek

T: Teda řeknu vám, Takhle bez odstupu jsou ty malby o to zajímavější.

A: Viďte. A když jste unavený, nebo chcete jen tak kontemplovat, vložit se do obrazu, tak tady máme několik pohovek rozmístěných po expozici. Byli jsme pro ně až v IKEA! Pravá kůže to ale není, ještě by byly problémy s nějakejma polonahejma ochránkyněma. To známe…

Obrázek Obrázek

T: Príma. Jsou moc pohodlné. A víte, že je zajímavé, že těch několik sloupů a trámů ve výhledu vždy dodá těm obrazům další roviny. Je to o dost prostorovější zážitek z malby. Co ty rány?

A: Nebojte, nic nepadá. To jen kolegové instalují v jiné části půdy novou část výstavy. Mrkneme se tam.

T: Dobrý den, pánové. To je hezké, že dáváte návštěvníkům nahlédnout i do provozních věcí. Alespoň si utvoří plastičtější obraz o chodu instituce.

A: Pojďme dál, necháme je vrtat a bušit. Vidím, že přeci jen máme ještě trochu času… Nechtěl byste se podívat na film?

T: Film? Moc rád. O čem je?
A: Nejdřív o životě a díle pana Hložníka, pak o rekonstrukci půdních prostor, pár díků zřizovateli a pak zase o Hložníkovi. Má čtrnáct minut. Tady si sedněte na sofa, hned vám ho na televizi spustím. Nechám vás tu teď chvilku o samotě, ať si to v klidu užijete. Jo a kdyby vás bolelo za krkem, tak si v půlce přesedněte na kanape na druhé straně. Ať nemáte hlavu otočenou furt jedním směrem.

 Obrázek  Obrázek

A: Tak co, líbilo?

T: Bylo to moc zajímavý. Líbila se mi i ta jedna čtrnáctiminutová tranceová skladba, která tvořila podkres k obrazu. Snad to moc nerušilo pány z instalační čety. To bych nerad.

A: Jo, jo, jdeme s dobou. Tuc, tuc, tuc. Vyjadřuje to celkovou dynamiku, taková metafora. Chlapi to pro jednou vydržej. Bejt tu ještě nějakej další návštěvník, už by to nešlo pouštět tahle furt dokola.

T: Tak prima.

A: A teď už zbývá jenom spodek. Máme tam teď vystavenej takovej projekt pro mladý. Dělá to tu taková žába, no… Pojďte, ukážu vám to.

T: A tady to poznávám. Místnost vedle pokladny.

A: Tak co, dobrý? Vás stejně šacuju, že spíš máte radši tyhle současnější věci. Říkáme tomu První muzeum intermédií. Vytáhli jsme to z depa. Vždycky jen pár kousků.

T: Mně se to líbí.

A: Jo, rekonstruovaný sál. To pak každá blbost vypadá celkem dobře. Koukám, že se nám tu Ondreička uloupnul ode zdi. No nic, už je pomalu dvanáct. Tak se bohužel budeme muset rozloučit. To víte, obídek…

T: Jasně. Jsem s tím počítal. Mockrát děkuju za prohlídku. Máte tu moc milé kolegyně. Vážně.

A: Jestli ste takovej ten pivní intouš, zaskočte ještě do naší galerijní kavárny. Maj od desíti do pěti. Do pěti do rána… Mějte se!

T: Ještě jednou moc děkuju za vše. Nashledanou.

Obrázek

 

T.

 

Na návštěvě v eldéence

Dorazili jsme na Hlavní nádraží v Hradci Králové. V městském informačním centru tamtéž věděli na co se ptáme, vybavili nás mapkou centra města se slovy: „15 minut pěšky, 5 minut autobusem.“ Vzhledem k míře naší opotřebovanosti jsme zvolili emhádé.

Vydrísci a Volavky. Ve skutečnosti interatktivní plastika Vydra Eliška od ak. soch. Pavla Drdy z roku 1999

Vydrýsci a Volavky. Ve skutečnosti interatktivní plastika Vydra Eliška od ak. soch. Pavla Drdy z roku 1999

Jako strážce u bran historického centra slouží bronzový Vydrýsek (kdo nemá děti, nebo televizi, nebo oboje, ať si zjistí, o čem jde řeč) zoufale hledící k zamřížovanému nebi. Těžko říct proč, když ve znaku Hradce je český lev jdoucí na druhou stranu, hrdě držící v tlapách velké písmeno G. „G“ jako galerie? To zní nadějně.

Centrální náměstí ještě nepotkala euro-zádlažba, klopýtáme po krásně zachovalém flastru ala pozdní normalizace, včetně asfaltových záplat. Nic moc se na náměstí neodehrává. Až by se řeklo, že nejsme v centru stotisícového města. Sídlo Galerie moderního umění ale nalézáme snadno. Dvojici nápisů  v „arielu-bold-condensed“ na dobových kovových aplikacích výloh ala ovocenka nelze přehlédnout.

hk-dum

Nekup to! Suška za 3,-  Nepraš za pětku

Nekup to! Suška za 3,- Nepraš za pětku

hk-vyloha

vážně míněný slogan „Tváří tvář modernímu umění!“ a nikdy jinak!

hk-vyloha2

široká nabídka doprovodných programů na bočních dveřích

Omšelá budova bývalé záložny působí mírně unaveným dojmem. Nejdřív služka kapitalismu, pak muzeum dělnického hnutí, teď zas chrám múz. Je nám jí líto. Omrkneme paravány ve výlohách. Chvílí přemýšlíme, jak je možné, že jsou svým výrazem a mírou opotřebení evidentně z roku 1986, avšak nepropagují revoluční tradice, nýbrž galerii. Jdeme dovnitř. Výstavka publikací k prodeji za hlavními dvěřmi vše vysvětluje. Časová brána. Přemýšlíme, zda své peníze utratíme za katalogy Čestmíra Sušky a Jiřího Beránka, nebo raději za jednu koblihu. Vítězí kobliha. U příjemné paní zakupujeme vstupenku, u jiné příjemné paní odkládáme věci v šatně. Míjíme školní výpravu na odchodu, edukační programy asi fungují. Tištěného průvodce galerií hledáme marně, budeme se muset spolehnout na vlastní znalosti. Jsme koneckonců v instituci zařízené pro koukání, číst si můžem doma.

V přízemní hale jsou spořitelní přepážky nahrazeny paneláží. Zřejmě pro zdůraznění umělosti stěn jsou panely potaženy tapetou s vyraženou strukturou imitující zdivo. T vzpomíná na tatínka, který stejnou tapetou opatřil stěny ďáblického paneláku. Kdy to asi bylo? Léto dělení Československa? Nakonec proč ne, že. Jen ty popisky natištěné na transparentní samolepce na ní nevypadají nejlíp.

hk-vrtuloza

DG: chronická vrtulóza

DG: nízká hladina paspartitis

DG: nízká hladina paspartitidy

Instalována je zde bilanční výstava Laureátů ceny Vladimíra Boudníka – Kulhánek, Sýkora, Chatrný, Ovčáček a další – od každého několik grafických listů. Něco tu však nehraje. Zdá se nám, jakoby se s některými rámy něco dělo. Máme podezření na vrtulózu. Toto původní podezření se potvrzuje ve vedlejším prostoru. Ano. Je to vrtulóza epidemického rozměru! Grafiky adjustované v nekvalitních rámech se kroutí, asi se jim vzpírají se slovy: „Prosím, ne, do takhle hnusnýho rámu ne!!!“ Zvlášť u tisků Zdeňka Sýkory jim rozumíme. Navíc, když je v tomto případě nemoc kombinovaná s nulovou hladinou paspartitidy.

hk-chodba

Totem. Na orientačním systému se nešetřilo… v roce 1985.

hk-knihovna

Knihovna není pro pyromany a nepovolané!

hk-stela

Vyrážíme po schodech do vyšších pater budovy. Na schodišti nás do nosu uhodí výrazný odér upomínající na puch desinfekce, tak dobře známý z ordinací, poliklinik a nemocničních zařízení. T se telefonicky objednává k zubaři. Sledujeme orientační systém v podobě jakýchsi předkřesťanských stél a vycházíme do prvního patra.

Další příjemná paní nám odemyká a rozsvěcí dočasnou výstavu umění 19.století ze sbírek galerie instalovanou v jedné z místností. Vidíme oranžově. Pak zas zhasíná, zamyká a vede nás přes chodbu. Odemyká a rozsvěcí první část stále expozice.

hk-geroj4 hk-geroj3 hk-geroj2 hk-geroj1

Vstupujeme do sálu, zase vidíme oranžově. Za dveřmi na čtvercovém stolku (IKEA LACK, bílý, 149,- Kč) několik výjezdů z tiskárny nevalné informační hodnoty (cv Koblasy z wikipedie). Necháme je odpočívat a noříme se do expozice. Zaujme nás luneta od Jana Preislera na pravé stěně. Být o 5 cm širší, tak už se na ní nevejde. Uff, dobře to dopadlo. Jdeme dál a během průchodu mezi panely připomínající ze všeho nejvíce nástěnky natřené na bílo, přemýšlíme o další z chorob, která napadla nic netušící ubohá umělecká díla. Je to tak, jsme svědky padavky! Téměř každý z obrazů visí nakřivo. Nebo jsou všechny obrazy rovně a celý dům se vším vybavením má evokovat návštěvu šikmé věže v Pise? Geniální architektonická intervence? Rovnovážné ústrojí vnitřního ucha nám však tuto teorii vzápětí vyvrací… Ne. Prostě exemplární padavka ve své učebnicové formě, na které by se medici mohli učit…

hk-padavka

DG: padavka. „Pravej horní o dobrý tři cenťáky vejš.“ K pandemii instalační padavky dochází zpravidla u obrazů zavěšených pouze na jeden hřebík uprostřed.

hk-skrinkoza2

Toyen – ACDC – Toyen

hk-nastenky

panelážstory

hk-zasuvkoza
DG: zásuvkóza. Nemoc vzniká neléčením a dlouhodobým přehlížením ostatků po minulých expozicích. Zde raritní trojúhelníková, patrně jizva po demontovaných pultových vitrínách s podsvícením. Na druhou stranu ideální podmínky pro vystavovaní video artu
hk-geroj2

DG: Čestmír Kafka napaden (zleva dolů) pasovou zásuvkózou, skříňkózou, (telefon asi pro případ přepadení), flekózou

Další patro, další příjemná paní rozsvěcující expozici. Další oranžová nálož. A další položky na seznamu chorobopisu. Nákaza se šíří i na stěny, čemuž jsme předtím nevěnovali dostatečnou pozornost. Všechny zdi jsou napadeny skříňkózou a zásuvkózou! Stěny trpí, ale umění i přes pokročilou padavkózu je na nich statečně instalováno. Místy se jedná až o symbiotický stav, kdy zásuvka vypodkládá obraz napadený vrtulózou i padavkou současně. Třikrát sláva!

A jsme pod střechou. Ovocenkové zastřešené atrium s uměním  posledních dvou dekád. Opět příjemná paní rozsvěcuje. A chorobopis se uzavírá. Konečně jsme sklopili zrak a zjistili, že nás celým domem doprovázel věrný přítel – oranžový koberec na podlaze. Je to „kovjor-geroj“, jak by se řeklo dříve. Dnes spiše„carpet, the hero“. Hrdina, který vydržel třicet let provozu veřejné instituce. Pravda, trpí flekózou v pokročilém stádiu, parciální vyšisózou, místy podlehl v nerovném souboji s aretacemi dveřních křídel, místy je stižen alopecií areatou (ložiskovým vypadáváním vlasů), ale přes to přese všechno drží. Je tu s námi. A bude, to si pište!

O: Nevim proč, jsem si vzpoměl na mrkvovou polívku ve Fraktálu

O: Nevim proč, jsem si vzpoměl na mrkvovou polívku ve Fraktálu

hk-terasa

Jdeme se vydýchat na terasu, ze které je krásný výhled na pověstná „lízátka“ – osvětlení fotbalového stadionu místních „votroků“.

Pochopili jsme, že nejsme v galerii, ale sanatoriu. V léčebně dlouhodobě nemocných, kde si v příkladně zanedbaném ústavu léčí rány umělecká díla, aby po uzdravení mohla opět vyrazit do světa zápujček na výstavy do dalších institucí.

Loučíme se se všemi těmi hodnými zaměstnankyněmi, infantilně se proběhneme v otočných dveřích hlavního vchodu a jsme venku. V boční ovocenkové výloze objevujeme plakát na outdoorovou výstavu v režii galerie. Braunův betlém v Kuksu je infikován současnými pískovcovými realizacemi. Expozice pod širým nebem se jmenuje „Příběh utrpení a nadějí člověka“. Jak trefné…

Jdeme na oběd, pak na autobus směr hlavní nádraží. T si brouká známý hit Ivana Mládka „Jedu si to emhádé z eldéen na čédé.“

kotera-gocar1 kotera-gocar2

T a O

PS: V galerii se nesmí fotit ani pořizovat videozáznam. T se snažil být nenápadný, nechtěl ty příjemné paní trápit a uvádět do rozpaků, proto je kvalita snímků jaká je. Nejdřív jsme ten zákaz nechápali, přišlo nám, že v době sociálních sítí a sdílení je to pro instituce jasnou výhodou, dostává se jí propagace mimovolně a zdarma. Nakonec jsme ale porozuměli.

Hnusec benátský

Tak jsem byl v Benátkách. Uznávám, že druhá půlka října není ten nejlepší čas, taky pořád lilo. Dobře mi tak. Měl jsem jet před létem, stejně jako všichni, kdo něco znamenají. Nebo aspoň mají rádi „slunečno-teplo“. Kdybych jel před létem, tzn. těsně po otevření, ušetřil bych si taky pohled na tristní stav instalace v našem – Československém, Česko-slovenském, Česko-Slovenském, Českém a Slovenském (Pamatujete? Jaro 1990…) pavilonu.

Ve vstupu demotivovaný italský student, t.č. na brigádě. Fajn, to je v pohodě, gondoliéři vypadaj taky tak. Zato nekouřil a nepsal si sms, na rozdíl od gondoliérů.

Obrázek

Vedle brigádníka štos publikací / katalogů k instalaci Petry Feriancové ještě zabalených do fólie. Nahoře na paklu jeden zoufale ohmataný a potrhaný exemplář. Pod ním anglicky(?) psaná cedulka „jen čti, neber“. Jsou tu na nás přísní.

Pokračuju průchodem samotnou instalací. Pohled vzhůru na prosklený strop s vyskládanými mušlemi odhaluje i náhodně poházené mrtvé mouchy a kvalitní vrstvu benátského prachu. Stejné je to i v ostatních vitrínách. Tak nějak si představuju stav expozic v bagdádském Národní muzeu těsně  po vybombardování.

P1090838

Vedle panelu dělícího diagonálně prostor objevuju popisku ke Zbyňkovu filmu. Zřejmě nám, mrška jedna, upadla. Čtveřice obdélníčků oboustranky to už nedopustí! V případě selhání zbývá už jen nastřelit hřebíky krováky.

P1090836

Do samotné projekční místnosti vstupuju skrz vyvěšený černý závěs. Mírou roztrhanosti připomíná ze všeho nejvíc vstup do Bartoškovy zemnice v Osadě havranů. Kožka ze šavlozubého tygra, nebo čeho. Druhý průchod, kterým vycházím, vypadá úplně stejně.

P1090837

Opouštím náš pavilon a přemýšlím o viděném. Zřejmě se jedná o sofistikovanou institucionální kritiku. To ale v tom nejlepším případě. Nebo je to celé sabotáž nejmenovaných kunsthistoriků pokládajících archivní obrat za patnáct let překonanou slepou uličku. Nebo, a to se zdá nejpravděpodobnější, je to výseledek lemplovství, lajdáctví, humpoláctví a lhostejnosti organizátorů expozice. Letos je jím Slovenská národní galerie, ale nedělám si iluze, že by to v případě pražské party dopadlo jinak. Je mi líto autorů, kteří se – odhlédnuto od kvality jejich práce – stali rukojmími nepřiznaného vyššího kurátorského metacíle: představit na nejdůležitější světové výstavě naše umění v adekvátním institucionálním rámci. Je to promyšlenější rekonstrukce než remake bernské Szemannovy výstavy v Prada fondazione. Dotaženější. Takhle to totiž skutečně v našich institucích vypadá.

T